Podivnější než ráj
Ahoj ahoj ahoj, tak už jsem zase tady...
Ne, že bych měla tak rozvernou náladu, spíše naopak, mám přibližně týden do konce semestru, což znamená, že se ve škole všichni zbláznili, a nakládají nám toho víc, než je zdrávo. Už z toho mám hlavu jako včelín, a nejhorší je, že občas úplně odmítá pracovat a moje učební morálka se pohybuje kolem bodu mrazu. Přesto se mi ale dneska podařilo získat plný počet bodů z testu z gramatiky.
Teplota v Tokiu se momentálně pohybuje kolem 5 stupňů, což znamená, že doma máme cca 7, pokud zrovna netopíme. Abych nezapomněla, ve středu v noci v Tokiu poprvé za letošní zimu sněžilo. Když jsem ráno vstala a rozhrnula závěsy, byl na protější střeše bílý poprašek. Nevěřila jsem vlastním očím. Konečně jsem dostala pocit, že přišla zima. Poslední dny se ale zase oteplilo (ne že by mi to vadilo, spíše naopak... už se těším na to letní vedro, nevadí, že si člověk neustále připadá jako v prádelním hrnci, všechno lepší, než tahle protivná, všudypřítomná zima). Japonská zima je vůbec zvláštní. Tím, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, je neuvěřitelně lezavo, takže člověku přijde mnohem chladněji, než ve skutečnosti je. To ale nebrání některým Japonkám, aby chodily jenom v sukni a podkolenkách. Jsou tu opravdu nesmírně otužilí. Mám za to, že je to tím, že japonské děti, na rozdíl od těch našich, vůbec nechodí nabalené. České maminky by se asi zhrozily, ale děti tady v zimě běžně pobíhají v kraťasech a podkolenkách. I školkové a školní uniformy nevypadají kdovíjak hřejivě, spousta děvčat školou povinných nenosí ani v zimě k uniformě punčocháče, a všichni samozřejmě mají předepsané polobotky. Občas si tu mezi těmi Japonci připadám v zimním kabátu a čepici jako eskymák.
Mimochodem, když jsem dneska otevřela balíček dámských vložek, zjistila jsem, že jsou tématické, s motivem sněhuláčků. Zajímalo by mě, jestli v létě dělají například s motivem vějířů.
Jen co skončil Nový rok, začali v obchodech vyhrožovat Valentýnem. V Praze většinou dělám, že ta všudypřítomná srdíčka nevidím, ale tady si musím přiznat, že mě z toho občas přepadá sentimentální nálada, což opět velmi přispívá chuti do učení... Příští týden mě čeká zlatý hřebík do rakve, desetiminutová prezentace mé eseje (nebo jak se tomu říká správně, tady tomu všemu říkají univerzálním označením "repóto"), hezky do mikrofonu a s promítáním obrazového materiálu. Nevím, za co mě trestají. Dneska jsem si to v rámci hodiny nacvičovala a už teď jsem z toho byla pořádně vyklepaná, a to tam bylo jen několik lidí od nás ze třídy. Nevím proč, ale v takových chvílích mě vždycky přepadne tak nesmírná tréma. Tak to beru aspoň jako další z pokusů se té trémy zbavit.
Jestli to všechno ale úspěšně přežiju, čekají mě 2 měsíce prázdnin. Doufám, že se mi podaří podniknout nějaké zajímavé výpravy, prozatím mám v plánu hory v prefektuře Nagano, starý zenový klášter v pref. Gifu, Kjóto spolu s tátou, který se za mnou přijede podívat, a snad se vypravím i za spolužáky do Kanazawy.
Abych nezapomněla, minulý víkend jsem s kamarádkou Aki (která momentálně bydlí v Praze, ale přijela na Nový rok za rodiči) jela do Kamakury. Bylo to naprosto krásné setkání, byly jsme na mořském pobřeží a v jednom moc pěkném klášteře s bambusovým hájem, takže nezapomeňte prolistovat fotky...
Ne, že bych měla tak rozvernou náladu, spíše naopak, mám přibližně týden do konce semestru, což znamená, že se ve škole všichni zbláznili, a nakládají nám toho víc, než je zdrávo. Už z toho mám hlavu jako včelín, a nejhorší je, že občas úplně odmítá pracovat a moje učební morálka se pohybuje kolem bodu mrazu. Přesto se mi ale dneska podařilo získat plný počet bodů z testu z gramatiky.
Teplota v Tokiu se momentálně pohybuje kolem 5 stupňů, což znamená, že doma máme cca 7, pokud zrovna netopíme. Abych nezapomněla, ve středu v noci v Tokiu poprvé za letošní zimu sněžilo. Když jsem ráno vstala a rozhrnula závěsy, byl na protější střeše bílý poprašek. Nevěřila jsem vlastním očím. Konečně jsem dostala pocit, že přišla zima. Poslední dny se ale zase oteplilo (ne že by mi to vadilo, spíše naopak... už se těším na to letní vedro, nevadí, že si člověk neustále připadá jako v prádelním hrnci, všechno lepší, než tahle protivná, všudypřítomná zima). Japonská zima je vůbec zvláštní. Tím, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, je neuvěřitelně lezavo, takže člověku přijde mnohem chladněji, než ve skutečnosti je. To ale nebrání některým Japonkám, aby chodily jenom v sukni a podkolenkách. Jsou tu opravdu nesmírně otužilí. Mám za to, že je to tím, že japonské děti, na rozdíl od těch našich, vůbec nechodí nabalené. České maminky by se asi zhrozily, ale děti tady v zimě běžně pobíhají v kraťasech a podkolenkách. I školkové a školní uniformy nevypadají kdovíjak hřejivě, spousta děvčat školou povinných nenosí ani v zimě k uniformě punčocháče, a všichni samozřejmě mají předepsané polobotky. Občas si tu mezi těmi Japonci připadám v zimním kabátu a čepici jako eskymák.
Mimochodem, když jsem dneska otevřela balíček dámských vložek, zjistila jsem, že jsou tématické, s motivem sněhuláčků. Zajímalo by mě, jestli v létě dělají například s motivem vějířů.
Jen co skončil Nový rok, začali v obchodech vyhrožovat Valentýnem. V Praze většinou dělám, že ta všudypřítomná srdíčka nevidím, ale tady si musím přiznat, že mě z toho občas přepadá sentimentální nálada, což opět velmi přispívá chuti do učení... Příští týden mě čeká zlatý hřebík do rakve, desetiminutová prezentace mé eseje (nebo jak se tomu říká správně, tady tomu všemu říkají univerzálním označením "repóto"), hezky do mikrofonu a s promítáním obrazového materiálu. Nevím, za co mě trestají. Dneska jsem si to v rámci hodiny nacvičovala a už teď jsem z toho byla pořádně vyklepaná, a to tam bylo jen několik lidí od nás ze třídy. Nevím proč, ale v takových chvílích mě vždycky přepadne tak nesmírná tréma. Tak to beru aspoň jako další z pokusů se té trémy zbavit.
Jestli to všechno ale úspěšně přežiju, čekají mě 2 měsíce prázdnin. Doufám, že se mi podaří podniknout nějaké zajímavé výpravy, prozatím mám v plánu hory v prefektuře Nagano, starý zenový klášter v pref. Gifu, Kjóto spolu s tátou, který se za mnou přijede podívat, a snad se vypravím i za spolužáky do Kanazawy.
Abych nezapomněla, minulý víkend jsem s kamarádkou Aki (která momentálně bydlí v Praze, ale přijela na Nový rok za rodiči) jela do Kamakury. Bylo to naprosto krásné setkání, byly jsme na mořském pobřeží a v jednom moc pěkném klášteře s bambusovým hájem, takže nezapomeňte prolistovat fotky...
Komentáře