Jak jsem našla čajovnu a taky jak sněžilo
Nedávno se přihodily dvě naprosto nečekané události.
23. ledna ráno jsem se vzbudila a na Tokorozawu se tiše snášel sníh! Tady v Tokiu sněží maximálně dvakrát, třikrát do roka (loni snad nesněžilo vůbec), takže to byla velká událost. Z nebe se něžně snášely velké vločky, a já jsem si opravdu připadala jako v zimě. Sněžilo celé dopoledne a pak to plynule přešlo v déšť. Překvapilo mě, že tady všichni chodí ve sněhu s deštníkem.
Druhou událostí bylo, že jsem našla čajovnu. Člověk by si řekl, že v Japonsku budou čajovny na každém rohu, ale pravdou je, že podniky, kde si člověk může v klidu vychutnat dobrý zelený čaj, jsou tu poměrně vzácné. Když už něco takového je, většinou servírují šlehaný čaj mačča a neodmyslitelné japonské sladkosti, nebo černý čaj podávaný na anglický způsob. Japoncům asi normální čaj typu senča přijde natolik profánní, že je nenapadne si na něj někam zajít. Nicméně se mi před nedávnem po cestě do školy podařilo zahlédnout ceduli s obrázkem konvičky a nápisem naznačujícím, že by se mohlo jednat minimálně o čajový krámek. I nelenila jsem, a při nejbližší příležitosti jsem se vydala po směru cedule, a opravdu tam byla čajovna! Velice tichá a příjemná atmosféra, za pultem milá paní ve středním věku, pravděpodobně majitelka. Neměla jsem sice dost času na to, abych si mohla dát v klidu čaj, ale krátce jsme si popovídaly a koupila jsem si misku na mačču, kterou jsem tak dlouho nemohla pořádnou sehnat. Před pár dny jsem si tam zkusila dát poprvé čaj, a nezklamal. Konvička bohatě naplněná lístky, k tomu slévátko, mistička a termoska s vodou. Navíc kousek jókanu (tradiční japonská sladkost, něco jako takové tužší želé).
Nechápu, proč jsem tu čajovnu neobjevila dříve. Příští semestr tam snad občas nějakou tu hodinku prosedím.
(Všimněte si pána s rouškou na puse, to je tady v období chřipek běžné.)
23. ledna ráno jsem se vzbudila a na Tokorozawu se tiše snášel sníh! Tady v Tokiu sněží maximálně dvakrát, třikrát do roka (loni snad nesněžilo vůbec), takže to byla velká událost. Z nebe se něžně snášely velké vločky, a já jsem si opravdu připadala jako v zimě. Sněžilo celé dopoledne a pak to plynule přešlo v déšť. Překvapilo mě, že tady všichni chodí ve sněhu s deštníkem.
Druhou událostí bylo, že jsem našla čajovnu. Člověk by si řekl, že v Japonsku budou čajovny na každém rohu, ale pravdou je, že podniky, kde si člověk může v klidu vychutnat dobrý zelený čaj, jsou tu poměrně vzácné. Když už něco takového je, většinou servírují šlehaný čaj mačča a neodmyslitelné japonské sladkosti, nebo černý čaj podávaný na anglický způsob. Japoncům asi normální čaj typu senča přijde natolik profánní, že je nenapadne si na něj někam zajít. Nicméně se mi před nedávnem po cestě do školy podařilo zahlédnout ceduli s obrázkem konvičky a nápisem naznačujícím, že by se mohlo jednat minimálně o čajový krámek. I nelenila jsem, a při nejbližší příležitosti jsem se vydala po směru cedule, a opravdu tam byla čajovna! Velice tichá a příjemná atmosféra, za pultem milá paní ve středním věku, pravděpodobně majitelka. Neměla jsem sice dost času na to, abych si mohla dát v klidu čaj, ale krátce jsme si popovídaly a koupila jsem si misku na mačču, kterou jsem tak dlouho nemohla pořádnou sehnat. Před pár dny jsem si tam zkusila dát poprvé čaj, a nezklamal. Konvička bohatě naplněná lístky, k tomu slévátko, mistička a termoska s vodou. Navíc kousek jókanu (tradiční japonská sladkost, něco jako takové tužší želé).
Nechápu, proč jsem tu čajovnu neobjevila dříve. Příští semestr tam snad občas nějakou tu hodinku prosedím.
(Všimněte si pána s rouškou na puse, to je tady v období chřipek běžné.)
Komentáře