Smrkat v lázních povoleno

Přišla zima a s ní... zima. Doma musí člověk chodit ve třech svetrech, spát pod pěti dekama a když se probudí, jde mu pára od pusy... Zkrátka pravá japonská romantika, ještě umocněná tím, že bydlíme ve starém domě, který má spoustu skulin (některé už se nám podařilo zacpat, ale pořád ještě to není ono). Takže všem, kteří mi závidí bydlení v Kjótu v tradičním domě s tatami, ohřívadly na dřevěné uhlí a papírovými dveřmi vzkazuju, že kjótské zimy jsou tuhé a vůbec je to dost spartánské bydlení. Ne že bych si teda chtěla stěžovat...
Zato teď často chodíme rozmrznout do veřejných lázní čili sentó. Sentó je součást tradiční kultury, v mnohých městech už takřka vymizelá, ale Kjóťané mají svoje lázně rádi, a tak jsou tady na každém rohu. Nejbližší máme asi půl minuty cesty od domu, ale my nejradši chodíme do slavného Funaoka Onsenu, který se honosí historickou budovou a má to tam krásnou atmosféru. Mimo to, že se člověk může v klidu umýt a nezmrznout u toho (doma máme v koupelně příšernou zimu, takže třeba takové mytí vlasů je docela náročná procedura) a vyhřát se hezky v bazénku s teplou vodou, ve vířivce a tak, je to taky zajímavé místo ke studiu japonské kultury. Pro Japonce jsou lázně mimo jiné i společenská záležitost, a tak je často vidět, jak si místní tetky a babči vyměňují nové drby drhnouce si při tom navzájem záda. V pánské části je prý někdy vidět pravé jakuzáky s draky a kapry vytetovanými na zádech, v dámské části toto odpadá, protože je to spíš mužská záležitost. Zase je ale možné vidět všelijaké zajímavé okrášlovací procedury. Některé Japonky se masírují různými masírovátky (nejen tělo, ale i obličej, aby ho měly menší a hubenější jako Evropanky), cucají v horké vodě kostky ledu (nevím, co to má za význam, asi se tím snaží zhubnout?), urputně cvičí v bazénku se studenou vodou před saunou, holí si celý obličej (i čelo) a u toho všeho vás po očku šmírují, jestli neděláte něco nekalého, protože jako cizinec jste automaticky podezřelí.
Koupání v lázních má totiž samo sebou určité rituální předpisy, které když porušíte, je zle. Nejdřív se v šatně svlíknete (pozor, nedávat si při svlíkání nebo oblíkání košík s věcmi na lavičku, jednou jsem za to dostala vyhubováno, takže se to asi nesmí). Pak vejdete do hlavní místnosti, kde jsou bazénky, ale pozor, nejdřív se musíte důkladně vydrbat. Vyberete si libovolné volné místo u sprchy, opláchnete stoličku, posadíte se a začnete se drhnout. Při této příležitosti můžete dokonce i smrkat, což je jinak dosti neslušné (takže se nedivte, až třeba pojedete ve vlaku a roztomilá slečna vedle vás začne na celé kolo popotahovat nudle až z paty). A pak přijde to nejlepší, naložíte se do lázně a vaříte se ve vlastní šťávě, dokud nejste dost uvaření (některé lázně totiž bývají hrozně horké). Ne aby vás při tom napadlo ze sebe ožmoulávat špínu, to musíte udělat než tam vlezete. Pak zase vylezete, zase se můžete do libosti drhnout (nebo masírovat, holit čelo, cvičit, cucat led...), nebo si čistit zuby atd. A pak se zase můžete ještě jednou jít pořádně vyvařit, nebo vysaunovat a tak dále.
Když už jste dost čistí a uvaření, vrátíte se zpátky do šatny, ale pozor, nejdřív se musíte důkladně otřít malým mycím ručníčkem, který máte s sebou (Japonci jsou vynikající stopaři, ručník si berou téměř kamkoliv), jinak vám zase hrozí nevraživý pohled místních tetiček. Převlíknete se, vyjdete, poděkujete pánu lázeňskému místním "ókini" a spěcháte se zavrtat do postele pod svých pět dek, ještě než stihnete vychladnout.
Já si život bez lázní už skoro ani nedokážu představit.