Shoshinsha hoteru

Cesta byla dlouhá a náročná a bylo mi trochu smutno, že opouštím své blízké. Celou cestu jsem nemohla spát, a tak jsem na Naritu dorazila ve značně rozvrkočeném stavu. Naštěstí se mi bez problémů podařilo opatřit si lístek na autobus a zavolat panu Ogawovi, kdy má pro mě přijet. Nasedla jsem na autobus směrem Tokorozawa a během dvouhodinové cesty obhlížela krajinu. Musím, říct, že to nebyla zrovna krásná podívaná – spousta industriálních budov a továren, nekonečná změť drátů a malých domků mezi nimiž se tyčily králíkárny ne nepodobné našim panelákům. Japonsko mě přivítalo opravdu silnou dávkou nových dojmů. Příšerné vedro a vlhko k tomu, navíc déšť, který se náhle spouští a ustává, jako by si někdo nahoře hrál s vodovodním kohoutkem. Zrovna na uvítanou totiž přišel tajfun. Mimo nepřízně počasí mě však uvítal i pan Ogawa a paní Sakuragi, naložili můj megakufr a odvezli mě k panu Ogawovi domů. Kvůli strašlivému vedru a vlhkosti se mi nepodařilo příliš si odpočinout, bylo to jako kdyby se člověk snažil odpočívat v pračce. Ležela jsem v pokoji, potila se, poslouchala déšť a smutnila po domově… Tak tohle je to všemi opěvované krásné Japonsko? Večer mě čekal uvítací večírek. Měla jsem zezačátku pocit, že to nezvládnu, ale zdvořilost je zdvořilost, že… Nakonec jsem se trochu zmátořila a bylo to moc milé. Všichni přinesli spoustu dobrého jídla, na které jsem bohužel neměla moc chuť, dostala jsem pár dárečků a pár jich rozdala. V noci jsem ale skoro nespala a bylo mi pořád trochu divně. Ráno jsem šla s panem Ogawou do domova důchodců, kde učí dědčky a baičky zadarmo kaligrafii, nebylo mi nic moc, ale nakonec jsem to zvládla a všichni (hlavně dědečkové) ze mě měli radost. Cestou domů jsme se zastavili na chvíli v parku a pak ještě ve „stojeňáku“, kde jsem si koupila hanko. Doma jsem zjistila, že mám trochu teplotu, navíc mě trápily žaludeční potíže a rýma a kdovíco ještě, takže jsem celý zbytek dne polehávala, podařilo se mi trochu spát a k večeru teplota ustoupila. Jsem moc ráda za to, že mě pan Ogawa nechal u sebe zezačátku bydlet, protože nevím nevím, jak bych se o sebe v takovém stavu sama postarala.
Byla jsem překvapená z toho, jak to tady funguje úplně jinak, než v Čechách, i takové každodenní věci jako je sprchování, koupání, o záchodu ani nemluvíc (už je to tady, tak přece jen píšu o záchodech… automatický jsem zatím ale viděla jen na letišti ;-)), taky obrácená doprava, no je toho spousta a zvykej si, gaidžine. Naštěstí jsou tu na mě hodní.

V sobotu jsme byli s panem Ogawou poprvé v Tokiu, ve čtvrti Kanda. Je tam snad největší koncentrace antikvariátů na světě, jeden vedle druhého, samý antikvariát. Prošli jsme několik obchodů, dali si čaj v retro kavárničce a na závěr jsem si na Ikebukuru koupila digitální foťák.
V neděli jsme pak jeli do přírody, do Óme, bylo tam opravdu krásně. Bohužel jsem ještě nebyla pořádně seznámená s novým foťákem, takže fotky, které jsem tam vyfotila, nestojí za nic (sensei ale taky fotil, tak snad budu mít nějaké fotky od něj). Cestou tam jsme zastavili u čajového políčka, v městečku, kde bydlí pan Ogawa, už jsem párkrát čajové keříky viděla, ale velké pole jsem viděla poprvé.
V Óme jsme se prošli kolem řeky, zašli si na čaj a navštívili pár bazarů, prostě japonský výlet jak má být. Koupila jsem si trochu starého nádobí a obi k jukatě, kterou jsem dostala na uvítacím večírku.
Pobyt v Šošinša hoteru (přezdívka pro dům pana Ogawy - šošinša je název jeho kaligrafické školy a hoteru znamená hotel - to proto, že pan Ogawa občas ubytovává různé návštěvníky z Čech) byl zkrátka velmi příjemný, starali se o mě jako o vlastní, jako bych si za těch pár dní vytvořila novou japonskou rodinu.