Nove bydleni a tak

Tak jsme zdárně podstoupily veškeré procedury a šetření v realitní kanceláři (slovíčko tecudzuki – formální procedura - snad do smrti nezapomenu) a v sobotu jsme se přestěhovaly do krásného čistého a světlého bytu s novými tatami, bez smradu a krys na střeše, švába jsem tu zatím taky neviděla (ťuk ťuk). Máme dokonce i ofuro (vanu) spojené se sprchou – voda se ohřívá děsivě vyhlížejícím a výstražnými hláškami (Japonci si podle všeho libují ve výstražných hláškách, jsou tu všude, ať už v psané podobě, nebo ve formě různých hlášení) polepeným plynovým ohřívačem (pro jistotu nám asi třikrít vysvětlili, jak se to používá, taky nám vysvětlili, že když se otočí u umyvadla kohoutkem s červenou tečkou, teče teplá voda – někdy si opravdu říkám, jestli si představují, že všichni cizinci pocházejí odněkud z džungle). Momentálně jsme ve stádiu vybavování domácnosti, takže jsme dostaly od senseie a spol. zapůjčené haldy různých věcí, což je opravdu velká pomoc, protože kdybychom si všechno musely kupovat samy, ani si radši nepředstavuju ty výdaje, a navíc jak se toho všeho po roce zbavovat... V bazaru jsme koupily ledničku a pračku (překvapilo nás, že japonské byty se pronajímají i bez takových základních věcí) a nějaké drobnosti. V pondělí byl den velkého nehořlavého odpadu (v Japonsku se totiž nehraje na něco takového jako jsou popelnice – různé dny v týdnu se koná sběr různých druhů odpadu, který se pokládá v pytlích na přesně určené místo – je to sice trochu náročné, ale aspoň to přinutí třídit odpad úplně všechny), tak jsme se nenápadně jako rychlé šípy ve stínadlech vydaly po ránu na lov. Podařilo se nám vybufetit nějaká ramínka, pánvičku a cedník na těstoviny, vše v perfektním stavu. Kdybychom se neostýchaly, možná toho najdeme víc, ale přeci jen hrabat se v odpadkách (i když jsou to odpadky čisté a úhledně zabalené) v zemi, kde se drby šíří rychleji než požáry… no ale přesto to byla veskrze úspěšná mise.

V pondělí byl mimo sběru odpadu i státní svátek, a protože je zrovna ohigan (období kolem podzimní rovnodennosti), kdy se tradičně chodí na ohakamairi (návštěva hrobů), vzala nás paní Jazawa a sensei na ohakamairi ke hrobu maminky paní Jazawy. Na rozdíl od českých návštěv hřbitovů, které nemají žádná přesná pravidla, má návštěva japonského hrobu přesnou proceduru. Nevím, jestli a případně jak se to liší podle náboženské příslušnosti, my jsem každopádně měly možnost si vyzkoušet buddhistickou variantu. Nejdřív se zapálí vonné tyčinky, pak se vodou z naběračky několikrát polije náhrobní kámen a pak se v podřepu chvíli rozjímá. Paní Jazawa nám strašně děkovala, a pořád říkala, jakou má asi její maminka radost, že jsme za ní přišli. Mám pocit, že za tu krátkou dobu, co jsem tady, už mi bylo umožněno poznat tolik věcí z japonského života, o kterých by se normálnímu turistovi ani nesnilo. Je fakt, že Ogawa sensei asi nebude úplně typický Japonec (což je poměrně vágní pojem, ale nic lepšího mě nenapadá), ale přijde mi, že jeho (a nejen senseiův, ale i ostatních lidí kolem něj) vhled do japonské kultury je velmi hluboký a umožňuje mi lépe pochopit a dát do souvislostí věci, o kterých jsem doteď pouze tušila, nebo jsem o nich neměla ani potuchy. Běžnému zahraničnímu studentovi se něco takového asi hnedtak nepoštěstí. Občas sice je příležitost si někde zkusit, jak se dží štětec, případně se zůčastnit čajového obřadu nebo školního výletu na nějaké kulturně významné místo, ale s vysvětlováním hlubších kontextů se většinou neobtěžují, takže člověk musí pro hlubší pochopení sám usilovně bádat a přehrabovat se v haldách zažitých představ a klišé.


ohakamairi



muj novy pokoj...