Hakone
Ráno jsme se vzbudili do deště, což nás trochu zklamalo, protože jsme měli naplánovaný výlet do Hakone. Nicméně přesto jsme vyrazili ve složení Ogawa sensei, paní Oka, Terka a já, rychlíkem směr Hakone Jumoto. Tady jsme přesedli na lokálku, která s námi vykodrcala na kopec, kde jsme k obědu vysrkali (už jsem se naučila srkat nudle jako správný Japonec, v Čechách bychom sice spíš řekli jako správné prase, ale v Japonsku srkat u jídla znamená, že to dotyčnému chutná) každý misku nudlí se sansai (divoce rostoucí zelenina – jsou to takové podivné rostlinky a rosůlky, chuť i konzistence prazvláštní, ale je to zajímavé). Pak jsme nasedli na lanovku ne nepodobnou té na Petříně a vyjeli ještě výš.
Tady si neodpustím kulturní vložku, Japonci si očividně libují ve vysvětlujících hlášeních. Celou cestu lokálkou i lanovkou nenechali člověka chvilku v klidu vychutnávat zamžené kopce, z reproduktorů neustále sladký ženský hlas vysvětloval, kudy zrovna jedeme a co je kolem zajímavého. Je to jistě velmi poučné, ale osobně bych se bez toho obešla. On člověk nemusí jezdit do Hakone, stačí jet kamkoliv normálním vlakem, a před každou stanicí mu nejméně dvakrát zopakují, jak se jmenuje příští zastávka, na jaké linky se tam dá přesednout, v kolik jedou navazující vlaky, že se ve vlaku nemá telefonovat, a naopak se má uvolnit místo starším osobám, atd atd.
Zpátky ale do Hakone, nahoře jsme vystoupili do mlhy, deště a zimy a vydali se do místního muzea keramiky. Tam jsme si prohlídli pár pěkných kousků od pradávných dob až po období Edo, a taky pěknou zahradu s bambusy a javory. Pak jsme autobusem přejeli na jiné místo, tam jsme se navzdory nepřízně počasí chvilku procházeli, a nakonec jsme se celí zmrzlí zamířili vyhřát do místních lázní. Japonské lázně opět nezklamaly, bylo to naprosto skvělé, dokážu si představit, že bych tam strávila celý den. Mimo bazénků s termální vodou tam totiž měli i různé odpočívárny, čítárny a osvěžovny a taky nějakou restauraci. Až mi bude z toho tokijského stresu harašit, asi uteču do Hakone.
Pak už nás čekala jen cesta domů.
odpočinek po lázni
Tady si neodpustím kulturní vložku, Japonci si očividně libují ve vysvětlujících hlášeních. Celou cestu lokálkou i lanovkou nenechali člověka chvilku v klidu vychutnávat zamžené kopce, z reproduktorů neustále sladký ženský hlas vysvětloval, kudy zrovna jedeme a co je kolem zajímavého. Je to jistě velmi poučné, ale osobně bych se bez toho obešla. On člověk nemusí jezdit do Hakone, stačí jet kamkoliv normálním vlakem, a před každou stanicí mu nejméně dvakrát zopakují, jak se jmenuje příští zastávka, na jaké linky se tam dá přesednout, v kolik jedou navazující vlaky, že se ve vlaku nemá telefonovat, a naopak se má uvolnit místo starším osobám, atd atd.
Zpátky ale do Hakone, nahoře jsme vystoupili do mlhy, deště a zimy a vydali se do místního muzea keramiky. Tam jsme si prohlídli pár pěkných kousků od pradávných dob až po období Edo, a taky pěknou zahradu s bambusy a javory. Pak jsme autobusem přejeli na jiné místo, tam jsme se navzdory nepřízně počasí chvilku procházeli, a nakonec jsme se celí zmrzlí zamířili vyhřát do místních lázní. Japonské lázně opět nezklamaly, bylo to naprosto skvělé, dokážu si představit, že bych tam strávila celý den. Mimo bazénků s termální vodou tam totiž měli i různé odpočívárny, čítárny a osvěžovny a taky nějakou restauraci. Až mi bude z toho tokijského stresu harašit, asi uteču do Hakone.
Pak už nás čekala jen cesta domů.
odpočinek po lázni
Komentáře