A zase Tokio a škola, ale předtím ještě svatba
Prázdniny skončily a máme po srandě, ve středu jsme byli poprvé ve škole. První dny jsou pouze orientační, což znamená velký zmatek, kdy člověk běhá z jedné třídy do druhé a snaží si vybrat přednášky, které vypadají zároveň zajímavě, ne příliš náročně, a vejdou se mu do rozvrhu (což je docela výkon...). Nelenila jsem a šla se do kanceláře příslušné katedry zeptat, jestli bych k nim náhodou nemohla chodit na přednášku "Dějiny japonské kaligrafie". Na mou pracně promyšlenou, zdvořilostmi přetékající otázku se mi dostalo jasné, na Japonce až nechutně přímé odpovědi. -"Ne." Co nadělat, budu mít místo toho dvakrát gramatiku... Občas, nebo spíš téměř neustále, si tu připadám ne jako na univerzitě, ale spíš jako v prváku na gymplu. Žádná svoboda, žádný individuální přístup, hromada úkolů a k tomu znepokojujícně přísná docházka. Nicméně přehodnotila jsem svůj přístup a začala vážně uvažovat o tom, že bych se časem pokusila dostat přes zkoušky ministerstva školství na nějakou z kjótských univerzit, kde bych pak snad mohla studovat to svoje umění. Intenzivní jazyková nalévárna tady na Wasedě by pak při těch zkouškách jistě přišla vhod. Je to ale ještě daleko, jestli vůbec na to někdy dojde, tak se nebojte, že bych vám, jen co se vrátím, zase zmizela zpátky do Japonska :)
Abych ale zakončila příspěvek něčím zajímavějším - nedávno se mi dostalo příležitosti zúčastnit se tradiční japonské svatby. Obřad se konal v prefektuře Okajama (lidé znalí japonského zeměpisu mi asi dají za pravdu, že jsem se z Tokia docela projela...), v malém buddhistickém chrámku, což je docela netypické, protože se většinou japonské svatby konají v šintoistické svatyni nebo poslední dobou v amerikoidním "wedding nesmyslu" (různé podivné stavby napodobující kostel, hrad, a podobně, je to vesměs podle všeho hrůza, i když jsem to viděla jen zvenčí - naštěstí?). Obřad řídil kněz a měl jednu mnišku jako pomocnici, celé to trvalo asi půl hodiny. Typickou součástí tradiční svatby je tzv. "san san kudo", kdy kněz nalévá posvěcené sake oběma snoubencům postupně do třech mističek tak, že se napijí z každé mističky třikrát, celkově tedy devětkrát (odtud taky název - san znamená tři a kudo devětkrát). Na konci si místo prstýnků snoubenci vyměnili buddhistické růžence, a samozřejmě se nelíbali (líbání se v tradiční japonské kultuře a na Dálném Východě vůbec považuje za něco, co na veřejnost nepatří). Zajímavé bylo taky to, že si sami snoubenci předem připravili krátký text se slibem, jak se budou navzájem respektovat a milovat, přičemž ho pak přečetl nastávající manžel (takže žádné "ano", jak to máme my). Hostina pak byla v "západním" stylu, velkolepá (Japonci dávají za svatby naprosto nehorázné peníze), ale přišla mi docela úmorná. Ne že by se všichni nejdřív najedli a pak se bavili, jako to známe z našich českých svateb, ale celou dobu se sedělo u stolu, jídlo nosili po malých porcičkách asi ve dvacetiminutových intervalech (nevím jak ostatní, ale mě to docela znervózňovalo, protože jsem měla hlad ;-), a mezitím byla různá vystoupení, co si připravili kamarádi ženicha a nevěsty. Ženich a nevěsta potom sami strávili půlku hostiny převlékáním, protože je zvykem, že se při hostině převlékají do různých šatů. Na této svatbě se převlékli se celkově 3x (tradičně se převlékali jenom jednou, a to ještě nikoliv při hostině, ale v moderní době svatební firmy rychle pochopily, na čem se dá ještě vydělat...). Další zajímavostí japonských svateb (ale i pohřbů a podobných příležitostí) je, že se místo věcného daru dávají peníze zabalené do zdobené obálky k tomuto účelu určené. Každý host pak, mimo to, že dostal najíst, ještě dostane věcný dárek (většinou nějakou velmi "praktickou" věc - v tomto případě šlo o sadu malých talířků výjimečně nudného dekoru). Taky mě překvapilo, že spousta hostů byla v černém. Přišlo mi to na svatbu docela morbidní, ale bylo mi vysvětleno, že černá je tradiční barva formálních kimon a přeneslo se to i na západní oblečení. Když jsem ale viděla zhruba pětiletou holčičku v černých šatečkách, nemohla jsem si pomoci a stejně mi to připomínalo pohřeb.
Bohužel se mi nepodařilo nafotit moc fotek (chtěla jsem vyfotit nevěstu v tradičním bílém kimonu, které měla při obřadu, ale ona se mi zákeřně převlékla dřív, než jsem to stihla).
svatebčané v obřadní síňce (jak vidno, šlo opravdu o velmi malý chrámek)
san san kudo
nevěsta a kousek ženicha při hostině
Abych ale zakončila příspěvek něčím zajímavějším - nedávno se mi dostalo příležitosti zúčastnit se tradiční japonské svatby. Obřad se konal v prefektuře Okajama (lidé znalí japonského zeměpisu mi asi dají za pravdu, že jsem se z Tokia docela projela...), v malém buddhistickém chrámku, což je docela netypické, protože se většinou japonské svatby konají v šintoistické svatyni nebo poslední dobou v amerikoidním "wedding nesmyslu" (různé podivné stavby napodobující kostel, hrad, a podobně, je to vesměs podle všeho hrůza, i když jsem to viděla jen zvenčí - naštěstí?). Obřad řídil kněz a měl jednu mnišku jako pomocnici, celé to trvalo asi půl hodiny. Typickou součástí tradiční svatby je tzv. "san san kudo", kdy kněz nalévá posvěcené sake oběma snoubencům postupně do třech mističek tak, že se napijí z každé mističky třikrát, celkově tedy devětkrát (odtud taky název - san znamená tři a kudo devětkrát). Na konci si místo prstýnků snoubenci vyměnili buddhistické růžence, a samozřejmě se nelíbali (líbání se v tradiční japonské kultuře a na Dálném Východě vůbec považuje za něco, co na veřejnost nepatří). Zajímavé bylo taky to, že si sami snoubenci předem připravili krátký text se slibem, jak se budou navzájem respektovat a milovat, přičemž ho pak přečetl nastávající manžel (takže žádné "ano", jak to máme my). Hostina pak byla v "západním" stylu, velkolepá (Japonci dávají za svatby naprosto nehorázné peníze), ale přišla mi docela úmorná. Ne že by se všichni nejdřív najedli a pak se bavili, jako to známe z našich českých svateb, ale celou dobu se sedělo u stolu, jídlo nosili po malých porcičkách asi ve dvacetiminutových intervalech (nevím jak ostatní, ale mě to docela znervózňovalo, protože jsem měla hlad ;-), a mezitím byla různá vystoupení, co si připravili kamarádi ženicha a nevěsty. Ženich a nevěsta potom sami strávili půlku hostiny převlékáním, protože je zvykem, že se při hostině převlékají do různých šatů. Na této svatbě se převlékli se celkově 3x (tradičně se převlékali jenom jednou, a to ještě nikoliv při hostině, ale v moderní době svatební firmy rychle pochopily, na čem se dá ještě vydělat...). Další zajímavostí japonských svateb (ale i pohřbů a podobných příležitostí) je, že se místo věcného daru dávají peníze zabalené do zdobené obálky k tomuto účelu určené. Každý host pak, mimo to, že dostal najíst, ještě dostane věcný dárek (většinou nějakou velmi "praktickou" věc - v tomto případě šlo o sadu malých talířků výjimečně nudného dekoru). Taky mě překvapilo, že spousta hostů byla v černém. Přišlo mi to na svatbu docela morbidní, ale bylo mi vysvětleno, že černá je tradiční barva formálních kimon a přeneslo se to i na západní oblečení. Když jsem ale viděla zhruba pětiletou holčičku v černých šatečkách, nemohla jsem si pomoci a stejně mi to připomínalo pohřeb.
Bohužel se mi nepodařilo nafotit moc fotek (chtěla jsem vyfotit nevěstu v tradičním bílém kimonu, které měla při obřadu, ale ona se mi zákeřně převlékla dřív, než jsem to stihla).
svatebčané v obřadní síňce (jak vidno, šlo opravdu o velmi malý chrámek)
san san kudo
nevěsta a kousek ženicha při hostině
Komentáře