Zapisky z bambusoveho haje
Cesta nocnim vlakem z tokijske Shinagawy do Gifu byla dlouha, vlak byl pretopeny a celou noc ostre svitily zarivky, takze jsem temer nespala. Ve trictvrte na sedm rano jsem se vypotacela na hlavni nadrazi v Gifu, hodne nevyspala, jeste vic natesena a taky pomerne nervozni, protoze Edzuna jsem nevidela uz pres 3 roky. Jeste par kroku a pak schody a za nimi uz je vychod, a zpod nizkeho podhledu se vynorily nejdriv tradicni drevaky geta, pak spodni lem cerneho roucha, zlute svrchni roucho a nakonec vysmata Edzunova hlava, to ale uteklo casu, co jsme se naposledy videli. Uz nas deli jenom turnikety, samozrejme jsem tam dala spatny listek, ale nakonec me to propustilo. "Hisashiburii..."
Cesta autem rannim Gifu, pak male domky a policka na predmesti, "hlavne nebud zklamana....", uzka cesta smerem k lesu a uz ve svahu vykukuje sediva strecha a zelene zavoje bambusu. Klaster je podlouhly domek v tradicnim stylu. Drevena desticka u vchodu hlasa "skola Rinzai, vetev Myousinji, Hora Nebeskeho draka, klaster Jiunji", nad dvermi visi susene ovoce kaki a na tramu je kridou cesky napsano "narod sobe".
Pak se projde posuvnymi dvermi s lehce potrhanou papirovou vyplni a clovek se ocitne v predsini, ktera plynule prechazi v hlavni sin s velkym oltarem. Odlozim si veci a hned jdeme na uvitanou zarecitovat sutru srdce. Zvuk velkeho zvonu mnou probehne a prijemne zamrazi v zadech, a pak uz Edzun zacne mocnym hlasem odrikavat slova modlitby. Shora se na to diva Sakyamuni a je to moc krasne. Vubec nejsem zklamana.
Za klasterem zacina krasny bambusovy haj. Je tu nadherne ticho a v noci jsou krasne videt hvezdy.
Uz jsem tu skoro dva tydny a vubec nestiham sledovat, jak ten cas leti. Ucim se cajovy obrad, oblekani kimona, vyrobu nakladane zeleniny tak jak ji delaji v zenovych klasterech a spoustu dalsich tradicnich dovednosti. Edzun nam k tomu obcas zahraje na bambusovou fletnu shakuhachi.
Absolvovala jsem taky paradni cajovy dychanek u naseho cajoveho mistra, prisla tam spousta hostu a mimo caje jsme dostali i tradicni jidlo a vsechno to bylo velmi japonske a honosne.
Brzy nejspis vyrazime do Kjota, tak uz se obrovsky tesim.
Cesta autem rannim Gifu, pak male domky a policka na predmesti, "hlavne nebud zklamana....", uzka cesta smerem k lesu a uz ve svahu vykukuje sediva strecha a zelene zavoje bambusu. Klaster je podlouhly domek v tradicnim stylu. Drevena desticka u vchodu hlasa "skola Rinzai, vetev Myousinji, Hora Nebeskeho draka, klaster Jiunji", nad dvermi visi susene ovoce kaki a na tramu je kridou cesky napsano "narod sobe".
Pak se projde posuvnymi dvermi s lehce potrhanou papirovou vyplni a clovek se ocitne v predsini, ktera plynule prechazi v hlavni sin s velkym oltarem. Odlozim si veci a hned jdeme na uvitanou zarecitovat sutru srdce. Zvuk velkeho zvonu mnou probehne a prijemne zamrazi v zadech, a pak uz Edzun zacne mocnym hlasem odrikavat slova modlitby. Shora se na to diva Sakyamuni a je to moc krasne. Vubec nejsem zklamana.
Za klasterem zacina krasny bambusovy haj. Je tu nadherne ticho a v noci jsou krasne videt hvezdy.
Uz jsem tu skoro dva tydny a vubec nestiham sledovat, jak ten cas leti. Ucim se cajovy obrad, oblekani kimona, vyrobu nakladane zeleniny tak jak ji delaji v zenovych klasterech a spoustu dalsich tradicnich dovednosti. Edzun nam k tomu obcas zahraje na bambusovou fletnu shakuhachi.
Absolvovala jsem taky paradni cajovy dychanek u naseho cajoveho mistra, prisla tam spousta hostu a mimo caje jsme dostali i tradicni jidlo a vsechno to bylo velmi japonske a honosne.
Brzy nejspis vyrazime do Kjota, tak uz se obrovsky tesim.
Komentáře