Kamakura
Dnes jsme byli se senseiem v Kamakuře. Po dlouhé době bylo opravdu krásné počasí, tak na tričko (podzim tu mají opravdu překvapivě příjemný). Vlakem z Tokia je to poměrně blízko, něco přes hodinku. Vystoupili jsme na hlavním nádraží a vyrazili nákupníuličkou směrem ke svatyni Curugaoka Hačiman. Sensei říkal, že je to jedna z nejoblíbenějších svatyní v Japonsku, alespoň co se týče návštěvnosti na Nový rok. Jelikož je zrovna období svátku „šiči go san“ (doslova 7, 5, 3 – děti, kterým je toho roku 3, 5, nebo 7 let, chodí s rodiči do svatyně poděkovat za dosavadní život aprosit o požehnání i do dalších let), potkali jsme cestou spoustu roztomilých dětiček v kimonech. Sensei sice dával najevo, jak šintoismus fakt nemusí (hlavně teda asi v současné podobě, kdy veškerá praxe končí u kupování talismanů, případně papírků s věštbami a podobně), ale svatyně byla pěkná.
Potom jsme zamířili do místní galerie projednávat senseiovu případnou výstavu, a jako správné japonské vyjednávání to trvalo strašně dlouho, nicméně to tam bylo příjemné a paní majitelka byla hrozně nadšená z toho, že jsem z Prahy.
Udělali jsme pár nákupů (vonné tyčinky, nakládaná zelenina apod.) a pak jsme popojeli vlakem do severní Kamakury, což je místo semknuté horami se spoustou zeleně a buddhistických klášterů. Podívali jsme se do dvou z nich, nejprve do Kenčódži, který je centrem zenové školy Rinzai, a kupodivu mě zas tak nezaujal, a o něco méně významného Engakudži, kde se mi líbilo moc, protože působí hodně odlehlým, vyklidněným dojmem. Areál je zarostlý krásnými stromy, mají tam parádní zahrady, a celkově je to opravdu místo jako stvořené pro rozjímání. Potkali jsme tam výborného dědečka, který vypadal, jako by právě vylezl z nějaké starodávné malby, měl vous jako pravý orientální moudrý muž, na sobě samue (tradiční japonský pracovní oděv pro mnichy) a tradiční sandálky, a když jsme šli proti sobě, tak nás, nevím proč, pozdravil. Bylo to opravdu pozoruhodné setkání.
Engakudži
Kenčódži
Nakonec jsme se ani nešli podívat na slovutného velkého buddhu, ale v Kamakuře se mi hodně líbilo, a ani to není daleko, takže se na něj určitě příště kouknu.
Potom jsme zamířili do místní galerie projednávat senseiovu případnou výstavu, a jako správné japonské vyjednávání to trvalo strašně dlouho, nicméně to tam bylo příjemné a paní majitelka byla hrozně nadšená z toho, že jsem z Prahy.
Udělali jsme pár nákupů (vonné tyčinky, nakládaná zelenina apod.) a pak jsme popojeli vlakem do severní Kamakury, což je místo semknuté horami se spoustou zeleně a buddhistických klášterů. Podívali jsme se do dvou z nich, nejprve do Kenčódži, který je centrem zenové školy Rinzai, a kupodivu mě zas tak nezaujal, a o něco méně významného Engakudži, kde se mi líbilo moc, protože působí hodně odlehlým, vyklidněným dojmem. Areál je zarostlý krásnými stromy, mají tam parádní zahrady, a celkově je to opravdu místo jako stvořené pro rozjímání. Potkali jsme tam výborného dědečka, který vypadal, jako by právě vylezl z nějaké starodávné malby, měl vous jako pravý orientální moudrý muž, na sobě samue (tradiční japonský pracovní oděv pro mnichy) a tradiční sandálky, a když jsme šli proti sobě, tak nás, nevím proč, pozdravil. Bylo to opravdu pozoruhodné setkání.
Engakudži
Kenčódži
Nakonec jsme se ani nešli podívat na slovutného velkého buddhu, ale v Kamakuře se mi hodně líbilo, a ani to není daleko, takže se na něj určitě příště kouknu.
Komentáře
7NJ