Harusame (jarní přeháňky)

Sedím v naší japonské kuchyni, je večer a za oknem právě odeznívá jarní déšť. Poslední dobou je opravdu krásně. Příjemně teplo, ne však příliš, a prší jen občas. Za nedlouho ale má přijít období dešťů. Jak ten čas ale letí... Přijde mi to jako před měsícem, nebo před sto lety, kdy mě tu u východu z letiště přivítal tajfun. Od té doby se toho událo tolik, že kdybych si nebyla psala zápisky, polovinu z toho bych jistě bývala zapomněla. A od zítřka jsou to přesně 2 měsíce do konce školy. Když na to pomyslím, jímá mě mono no aware (vytříbená tesknota). Zároveň se ale těším, protože pak si snad zase trochu pocestuju. Edžun mě mimo jiné chce vzít na své rodné Kjúšú oplývající horkými prameny, mořem, kamennými sochami buddhů, letními slavnostmi a podobnými milými radovánkami.
Velkou novinkou je, že už mám zarezervovanou zpáteční letenku. Vracím se 25. srpna a už se na vás všechny těším. Nebo spíš těšíme, protože spolu se mnou se vrací do Prahy i Edžun. Tímto vám tedy doporučuji, abyste si příslušné datum označili v kalendáři, nejlépe barevně... Rádi se se všemi přivítáme prostřednictvím čajového dýchánku nebo podobné společenské události.
Dost ale legrácek, už se připozdilo, tak vás na závěr jen upozorním že jsem dnes nahrála různé fotky z výletů a podobně, dovoluji si zdůraznit především malou sbírku buddhistického sochařství.