Začátky
Tak jsem si zřídila blog, abych měla kam jednoduše vkládat svoje postřehy a fotky z života v Japonsku. Nemám v úmyslu psát další z mnoha blogů plných "zasvěcených" článků o japonské pop kultuře, japonských hi-tech záchodech, automatech na použité kalhotky školních děvčat, případně o kjótských gejšách (i když nepopírám, že by mě to taky nezajímalo). Dosti mě ale zajímá tradiční japonský život a projevy, ve kterých se dodnes uchovává (třeba veřejné lázně :)), a mým hlavním zájmem je zen a tradiční umění. Teď to možná zní trochu suchopárně, ale věřím, že to bude stát za to. Taky bych touto cestou ráda svými postupně nabytými zkušenostmi posloužila těm, kteří by třeba rádi podnikli něco podobného jako já.
Jak jsem se vlastně do Japonska dostala? Začalo to nevinně, tím, že jsem se u nás na ústavu přihlásila mezi uchazečky o tříměsíční jazykový pobyt na jedné dívčí univerzitě v Tokiu. Neuvěřitelnou shodou náhod jsem ale nakonec byla vybrána, abych se ucházela o roční pobyt na Wasedě, což je jedna z vyhlášených japonských univerzit,. Začala jsem tedy vyplňovat mnohastránkovou přihlášku, obíhat doktory, studijní oddělení a podobné instituce, abych si zařídila potřebná potvrzení, a vůbec vyřizovat všechno možné i nemožné, byla jsem z toho náležitě zmatená a pořád tomu nemohla uvěřit. Až když jsem v červnu ze studijního oddělení dostala písemné potvrzení o přijetí, jsem si uvědomila, že vážně asi pojedu na rok do Japonska!
Neumřu hlady nebo steskem po svém milovaném? Budu mít kde bydlet? Nezblázním se? Neurazím náhodou někoho tak, abych musela spáchat seppuku? ...musím říct, že pro člověka, který v životě v Japonsku nebyl, jsou představy o ročním pobytu všelijaké.
Asi měsíc a půl před odletem se mi poštěstilo seznámit se s úžasným japonským kaligrafem, panem Ogawou Izanem, který na mě nejenže silně zapůsobil svými díly a přístupem k umění a světu vůbec, ale navíc souhlasil s tím, že bych k němu v Japonsku chodila na hodiny. Shodou okolností totiž působí relativně nedaleko místa, kde budu v Tokiu bydlet. Bude to asi tvrdá škola (vyprávění o desítkách hodin, které člověk stráví nacvičováním “jenom” rovné čáry, mluví za vše), ale jsem rozhodnutá se do toho pustit, protože takové učitele člověk nepotká na každém rohu. Už necelý rok jsem se v Praze snažila proniknout do klasické "školní" kaligrafie (tj. co nejpřesnější kopírování předepsaných vzorů), a pořád jsem si říkala, že to není ono, že bych ráda tvořila něco, co vychází z mých pocitů a představ... Po setkání s panem Ogawou jsem jasně cítila, že kaligrafie, kterou učí, je přesně to, co mám na mysli. Je to sice o dost těžší než pouhé opisování vzorů, ale má to taky mnohem větší hloubku. Tak uvidíme, kam se dostanu...
Jak jsem se vlastně do Japonska dostala? Začalo to nevinně, tím, že jsem se u nás na ústavu přihlásila mezi uchazečky o tříměsíční jazykový pobyt na jedné dívčí univerzitě v Tokiu. Neuvěřitelnou shodou náhod jsem ale nakonec byla vybrána, abych se ucházela o roční pobyt na Wasedě, což je jedna z vyhlášených japonských univerzit,. Začala jsem tedy vyplňovat mnohastránkovou přihlášku, obíhat doktory, studijní oddělení a podobné instituce, abych si zařídila potřebná potvrzení, a vůbec vyřizovat všechno možné i nemožné, byla jsem z toho náležitě zmatená a pořád tomu nemohla uvěřit. Až když jsem v červnu ze studijního oddělení dostala písemné potvrzení o přijetí, jsem si uvědomila, že vážně asi pojedu na rok do Japonska!
Neumřu hlady nebo steskem po svém milovaném? Budu mít kde bydlet? Nezblázním se? Neurazím náhodou někoho tak, abych musela spáchat seppuku? ...musím říct, že pro člověka, který v životě v Japonsku nebyl, jsou představy o ročním pobytu všelijaké.
Asi měsíc a půl před odletem se mi poštěstilo seznámit se s úžasným japonským kaligrafem, panem Ogawou Izanem, který na mě nejenže silně zapůsobil svými díly a přístupem k umění a světu vůbec, ale navíc souhlasil s tím, že bych k němu v Japonsku chodila na hodiny. Shodou okolností totiž působí relativně nedaleko místa, kde budu v Tokiu bydlet. Bude to asi tvrdá škola (vyprávění o desítkách hodin, které člověk stráví nacvičováním “jenom” rovné čáry, mluví za vše), ale jsem rozhodnutá se do toho pustit, protože takové učitele člověk nepotká na každém rohu. Už necelý rok jsem se v Praze snažila proniknout do klasické "školní" kaligrafie (tj. co nejpřesnější kopírování předepsaných vzorů), a pořád jsem si říkala, že to není ono, že bych ráda tvořila něco, co vychází z mých pocitů a představ... Po setkání s panem Ogawou jsem jasně cítila, že kaligrafie, kterou učí, je přesně to, co mám na mysli. Je to sice o dost těžší než pouhé opisování vzorů, ale má to taky mnohem větší hloubku. Tak uvidíme, kam se dostanu...
Komentáře